AKTUÁLNÍ ČAS

SVÁTEK

Překladač / Translator

Czech English French German Italian Portuguese Russian Slovak Spanish Ukrainian

Náhodný obrázek

Hradba 2016

Hradba 2016

Přihlášení

SPOLUPRACUJEME

 

logo_hudba

 

 

 

Odběr novinek

Jste zde

Domů

Generál Antonín Husník

17.11.1921 - 29.3.2011

Během Slavností svobody nás i profesionály ze SAR poctil svojí návštěvou pan brigádní generál Antonín Husník, jenž patří právem mezi jedny z prvních členů našeho poválečného výsadkového vojska.

Pan generál k tomu skromě dodává : " Na podzim roku 1947 se ve Stráži pod Ralskem rozběhl kurz budoucích prvních instruktorů a velitelů vojáků výsadkářů. Z několika stovek přihlášek nás vybrali asi 18. Byla to tvrdá řehole podle výcviku "Commandos". Byl jsem tenkrát teprve rok poručíkem po studiu Vojenské akademie v Hranicích. Rád vzpomínám... "

Dovoluji si zde zveřejnit i životní příběh pana generála formou interview a popřát mu do dalších let hodně zdravíčka a štěstíčka do dalšího konání. Po níže uvedeném rozhovoru pokračuje článek dalšími informacemi.

Cituji z internetových stránek Reflex.cz.

 

Někdo prožije život jako jasnou a rovnou čáru. Někdo má za sebou linku pořádně klikatou a nerovnou. Takovým člověkem je i brigádní generál ANTONÍN HUSNÍK (86). Muž, který o svém životě říká: „Žil jsem ze dne na den. Nedělal jsem si velké plány do budoucna. Vždy je zhatil nějaký kriminál."

 

Kdy jste začal rozumět slovu „komunismus" nebo „bolševismus"?

To byla jedna z velkých nadávek mého otce. Když mi řekl: „Ty bolševiku!", to už nebylo k ráně moc daleko. Já jsem to slovo znal, ale význam mi samozřejmě unikal, nezajímalo mě to. Otec byl policejním úředníkem, kriminalistou, jenž chodil v civilu. A vždy, když za první republiky zavítala do Plzně nějaká vzácná státní návštěva, místní bolševici - bylo jich tu tři a půl - se chtěli shromáždit na nádraží a dělat před návštěvou mezinárodní ostudu. A policejní komisař měl za úkol je pár dní před návštěvou vyhledat a pozatýkat, takže třeba dva dny nebyl doma. I proto jich měl plný zuby.

 

Jakého byl otec politického smýšlení?

Národní socialista a četl Národní politiku. Ale ještě k těm bolševikům takovou malou historku. Pokládali jsme v bytě nové linoleum. Otec přijel na motocyklu, zrovna jsem byl před domem, a koukám, lodičku sajdkáru měl plnou zabaveného Rudého práva. Tehdy se dávaly noviny pod linoleum, aby se vyrovnala podlaha. A když jsem byl za války zavřený v Německu, tak jsem si na ten Ruďas v naší podlaze vzpomněl a trnul jsem: kdyby gestapo udělalo u nás prohlídku a našlo tam desítky Ruďasů, tak tátu jistě zavřou. Ona by ho ale dříve ranila pepka, poněvadž kdyby ho byli zavřeli, že je komunista, to by nepřežil.

 

Jaké jste měl dětství?

Žili jsme v Plzni dvě stanice od hlavního nádraží. Od šesti let jsem chodil do Sokola, současně do Skautu. Když jsem šel do školy, už jsem uměl počítat a číst. Takže jsem se ve škole nudil, a tak jsem utekl a už ve druhé třídě dostal dvojku z mravů. A s tím jsem to v životě nikam moc nedotáhl. Leda tak do dvou kriminálů.

 

Jak vás ovlivnil Sokol?

Býval jsem borec, ještě dneska mám někde schované diplomy z trojbojů. Dvakrát týdně jsme mívali cvičení a náš vedoucí nám vždy předčítal něco z historie nebo o první republice. To víte, pro nás tenkrát pan prezident Masaryk byl idol, přímo modla, vždy 7. března jsme pěli „Tatíčku náš***". Opravdu - Skaut i Sokol měli na kluky velký vliv. Proto je jak nacisti, tak bolševici likvidovali.

 

Čím jste chtěl být?

Otec byl v první válce raněn do břicha a strašně litoval, že se nestal legionářem. Zato jeden strejc byl italský legionář, a když se oblékl do uniformy, býval bych na něm vždycky nechal oči. Už odmalička jsem měl jakési sklony stát se vojákem. Brzy jsem přečetl Staré pověsti české a chtěl být blanickým rytířem. Později, když jsem četl o ruských legiích, byl mým vzorem plukovník Švec, to jméno jistě znáte Tu knihu napsal Rudolf Medek Hrálo se to v biografu jako film a já nevynechal žádnou reprízu. Jeho smrt zavinil bolševik, a teprve když se Švec zastřelil, tak najednou všichni nastoupili a jeho smrt se stala takovou výzvou a vzpruhou.

 

Tíhl jste k vojenskému povolání, ale šel jste studovat strojní průmyslovku ...

Původně jsem chtěl k letectvu a průmyslovka měla k létání přece jen blíž než nějaká obchodní akademie. Na škole jsme byli prima parta. Třeba do tanečních jsem chodil dvakrát, a to ne kvůli tancování, to jsem uměl, ale kvůli srandě a taškařinám. Průmyslovku jsem ale nedodělal, poněvadž mě zavřeli. Bylo mi osmnáct let.

 

Chtěl jste utéct do zahraniční armády „jižní cestou"?

V Sokole byli skoro všichni vojáci, záložní důstojníci a po okupaci se mezi nimi otevřeně mluvilo o formování našich vojáků v zahraničí. Chtěl jsem také utéci, jenomže mi nebylo ještě osmnáct.

 

Kdy jste se nakonec vydali na cestu?

Přešli jsme na Slovensko, u Galanty přes maďarské hranice, pak vlakem směr Pešť. Jenomže nás sebrali. Maďaři nás ve tmě odvedli na hranice a lifrovali zpátky na slovenskou stranu. Měli jsme smůlu, protože tam zrovna šla slovenská pohraniční stráž, nějací hlinkovci. Odvezli nás do Trnavy, byli jsme odsouzeni na čtyřiadvacet hodin za ilegální překročení hranic. Jenže tím to neskončilo. Přes policejní ředitelství v Bratislavě nás transportovali na hranice a v Hodoníně nás Slováci předali i s papíry Němcům.

 

Gestapu?

Jistě. A ti nás převezli do Brna na Špilberk. Strážní službu tam dělala SS-Leibdstandarte Adolf Hitler, která tam byla po polském tažení nasazena do zázemí. Byli mezi nimi sadisti, kteří týrali pro povyražení především Židy. Dostal jsem vysokou horečku, a tak mě táhli do Kounicových kolejí.

 

O útěk jste se někdy pokusil?

Uvažoval jsem o něm ve vězení ve Strážnici. Přes jednoho člověka se mi podařilo poslat domů moták a kamarádi mi poslali takovou speciální pilku, říkalo se jí anglický vlak. Tou jsem začal pilovat mříže, ale druhý den přišel správce a říká: „Hoši, to mi nemůžete udělat, když utečete, budu z toho mít strašný průser a vy se stejně daleko nedostanete." Když nás pak eskortovali do vyšetřovací vazební věznice v Berlíně, kousek toho „vlaku" jsem převezl do Berlína.

 

Kde jste ho měl ukrytý?

V ústech pod horním pyskem. A tou pilčičkou jsem v berlínském vězení z kousku kbelíkového plechového víka vyřezal křížek. A z kartáče z rýžáku jsem vytahal drátky a z nich jsem smotal řetízek a ten se mi podařilo dostat až domů.

 

V Berlíně proběhl váš soud?

Nikoli. Jednoho dne nás odvezli do Norimberku, z Berlína přes celé Německo. Odvedli mě do cimry a tam stál obhájce, zřejmě taky Sudeťák, protože mluvil velmi dobře česky. Ve stručnosti mi řekl, že jsme se doznali, vina tady je, polehčující okolnost žádná a že v obhajovací řeči dohromady nemůže nic říct. To bylo všecko. Za bolševického soudu to bylo ještě horší - obhájce jsem viděl až v soudní síni. Tehdy také říkal, že spis si pročetl a že se stejně nedá nic dělat. Vyfasoval jsem tři a půl roku. Odtamtud nás táhli sáhodlouhou cestou do Waldheimu v Sasku, kde byla věznice s ještě větší kapacitou než Bory.

 

Co bylo nejhorší?

Hlad. Už mi bylo osmnáct pryč, člověk rostl a potřeboval jíst. Třeba to, čemu říkali závodnická polévka -tekla rychleji než voda, tak byla řídká. Ale přežil jsem. Dlouho jsem byl také v samovazbě, lepil pytlíky a pletl sítě. Vězeňský řád tam běžel jako za míru. Tomu, kdo nepřišel úzce do kontaktu s německou mašinérií, se to může zdát nepochopitelné. Mohlo se psát domů, na to byl předpis, jak často se může psát. Kdežto v bolševickém kriminále neplatilo téměř nic.

 

Prosákly k vám nějaké informace z bojišť? Třeba o Stalingradu jste věděli?

Vzpomínám si, že se tam za peníze kolportoval vězeňský časopis, ale v něm byly jen povšechné zprávy, ve kterých měli Němci stále úspěchy a dobývali nová území.

 

Co vám pomáhalo přečkat kriminál?

Víte, v mládí jsem do kostela často nechodil, ale v Boha věřím. A v té hrůze vězení to byla mocná útěcha. Pán Bůh aby se z toho zbláznil, když každý od něj něco chce ... milióny lidí. Ale tam jsem pociťoval, že se Bůh nade mnou smiluje a ochrání mě. Když rozmlouváte s Bohem ve vězeňské kobce, tak nemyslíte na ten marast kolem, na hlad, ale překračujete, překlenujete svou zoufalou situaci.

 

Jaké bylo propuštění?

Neměl jsem sako, které jsem cestou po věznicích vyměnil za cigarety, a tak jsem o něj napsal domů. Přišlo mi manšestrové sako s páskem, dali mi osobní věci, německý bachař měl kratičký proslov, otevřeli bránu a já byl venku.

 

Vy jste normálně odešel?

Vykročil, jenže najednou ke mně přistoupili dva páni v kožeňácích, ti mě sebrali. A z nádraží jsme jeli do Prahy na Pankrác, kde jsem byl ještě asi čtvrt roku zavřený, což byla těžká doba. Nevěděl jsem, co se mnou chystají. Byl jsem v Pečkárně několikrát u výslechu a tam se mě vyptávali na banální věci. Až najednou přišli, abych si zase vzal svoje saky paky, vězeňské šaty jsem odevzdal a vzal si civilní a vypadl. Poněvadž jsem jel do Plzně, tak mi dali i takovou bumážku, protože se tehdy nesmělo cestovat vlakem víc než padesát kilometrů.

 

Vyprávěl jste o všem doma?

To víte, že jsme se o těch věcech bavili, ale stejně - když se to vykládá doma v kuchyni, málokdo uvěří. Povídal jsem jednou otci o tom, co vyprávěli někteří chlapi o koncentrácích, hromadách mrtvol, spalování. Podívám se na něj: „Tati, vy mi nevěříte, co?" Bylo pro něj k nepochopení, že se něco takového mohlo dít mezi lidmi.

 

Konec války jste zažil v Plzni?

Ne, v Chudenicích, kde jsem pracoval na lesní správě. Nejdříve přijeli Němci, byla tam „zakopána" tanková brigáda, velel tomu generál a ten se ubytoval se štábem ve škole v Chudenicích. Měli tam jenom zesílenou četu mladých esesáckých hrdlořezů, ale jinak ostatní mančaft byli samí fotříci. Když začala revoluce, odzbrojovali jsme je. Oni nám dávali hned flinty a kupovali si něco na sebe, protože přes lesy by byli v Rakousku, co by dup. Jenže najednou místní rozhlas začal hlásit, že se musejí německé zbraně vrátit, jinak budou zastřeleni rukojmí. Vzali tři - faráře, učitele a řídícího. Dostal jsem rozkaz - půjdeš vyjednávat, aby je propustili. Byl jsem totiž jediný, kdo uměl německy. Tak jsem přišel do té cimry, to byla myslím sborovna, byli tam ještě asi tři důstojníci a ten generál, jenž seděl tak, že jedním okem mohl vidět ke dveřím, jinak koukal ven. Tak jsem spustil, že jsme osvobození a Německo kapitulovalo. Nechal mě chvilku mluvit, rozuměl mi, ale vůbec nereagoval. Až teprve když mu to jeden důstojník zopakoval, tak na to reagoval asi v tom smyslu, že to jsou zbytečné řeči, oni že jsou vojáci, mají rozkaz ustoupit směrem k americké armádě a vydat se do jejích rukou. A voják se chodí vzdát se zbraní v ruce. Nařizuje okamžitě vrátit všecky zbraně, jinak že nechá Chudenice rozstřílet. No tak jsem tam ještě něco málo zablekotal a voják mě odvedl zpátky. Ty flinty už byly poschovávány ve dvou hospodách, sice už jich několik někdo ukradl, ale poněvadž někteří němečtí vojáci utekli, ještě jich tam pár zbylo. Němci nakonec všechny své věci spálili - plná auta bot, psacích strojů i bedny s penězi.

 

Kdy přijeli Američané?

Myslím, že za dva dny. Přijeli džípem a měli takové ty průzkumné lehké tančíky. Velel jim podporučík, lékárník, který uměl německy. Praha volala o pomoc, a tak jsem mu říkal, že by se to dalo střihnout přes Brdy. Kamsi volal a organizoval, kdo by chtěl jet, jenomže přišla zpráva z velitelství, že je to zakázané a že nemůže přes demarkační čáru.

 

Po válce jste absolvoval v Hranicích Vojenskou akademii. Kde jste působil do února 1948?

Vyšla výzva, že se zakládá výsadkové vojsko. Za tím stál generál Paleček a Rudolf Krzák, kteří působili za války u Zvláštní skupiny D v Londýně. Podal jsem si přihlášku a jednoho dne dostal pozvání. Po psychologických a zdravotních zkouškách jsem byl přijat. Přijali nás sedmnáct důstojníků a asi šest rotných a rotmistrů. Měli jsme se stát prvními instruktory vojáků, kteří narukují v budoucnu. Základní výcvik začal v říjnu a měl končit koncem ledna. Dostali jsme zabrat, byl to výcvik britských commandos, tiché zabíjení, válka v týlu nepřítele a podobně. V lednu jsem odjel do Nitry na kurs pilotování kluzáků. Tenkrát se ještě počítalo s tím, že letadla za sebou táhla kluzáky s parašutisty. A tam mě zastihl Únor.

 

Co vám řekli?

Když bylo po prohlášení v rozhlase, svolali nás na cimru, bylo nás tam asi dvacet, samí důstojníci, většinou kapitáni a štábní kapitáni, akorát já s nějakým Sládečkem poručíci. Četli nám tam nějaké kecy. A už druhý den přišli obezeťáci a dva kapitáni, Moraváci činní v lidové straně, se okamžitě museli sbalit. Eskortovali je na dovolenou s čekaným. Nakonec nás všechny někam rozeslali. Mne do Čáslavi.

 

Vy jste se v Čáslavi oženil ...

Jednou jsem přijel na hon do Chotusic a nakonec jsem tam zakotvil. Tam jsem poznal svou nastávající. Byl jsem dobrý lovec, ale chodil se mnou nějaký Michera, měl fabriku na čokoládu v Kutné Hoře. Při honu jsem vždycky říkal svým kolegům: „Dávejte bacha, abychom neměli nastříleno víc než Michera," protože tenkrát ještě byl vyhlašován král honu a král musel v hospodě platit. Byl jsem chudý lajtnant, kdepak bych na to vzal.

 

Kde došlo k vašemu zatčení?

Byl jsem zrovna ve výcvikovém táboře v Mimoni a tam si pro mě přijeli. Manželka byla v té době v porodnici, narodila se nám dcerka. Zatkli mě a odvezli do Chotusic, kde jsem měl lovecké flinty. Věděli, že mám dvě pistole, flintu a ještě jednu v kasárnách. V pokoji, kde jsme spali, jsem z nočního stolku rychle vytáhl pistoli. Žádný úmysl jsem neměl, ale podívám se na obezeťáka a ten úplně zkameněl. Odvezli mě do Prahy na divizi a tam pod střechou to vypadalo jako ve věznici parmské. Léto, pod střechou pekelný žár, vodu mi nedali žádnou. Tam jsem byl asi dva dny a odvezli mě do hradčanského Domečku.

 

Bylo to tam horší než v německém kriminále?

V německém kriminálu jsem dostal jenom jednu facku, kdežto tady při vyšetřování to bylo opravdu peklíčko. Oni si totiž usmysleli, a nejenom v mém případě, že udělají monstrproces. Zatkli určitý okruh lidí a vymysleli na ně, že něco prováděli. Ti lidé se mnohdy vůbec neznali. Domeček je pověstná mučírna gestapa a StB ... Byl tam pověstný bachař - Suchá lípa jsme mu říkali. Zrůda a saďour. Ze samovazby mě vedli dolů a přes dvůr do kanceláře k výslechu. A od toho výslechu šel se mnou strážný ke dveřím a už volal nahoru na Suchou lípu: „Tak si ho tam vem, zase si nemůže na nic vzpomenout." Byl to takový zakrslík, ale pořez, a když se do někoho pustil, tekla krev. Nás tam bylo myslím sedmnáct.

 

Proč zatkli zrovna vás?

Věděli, že nesouhlasíme s režimem.

 

Vy jste dával najevo veřejně své názory?

Pochopitelně před Únorem nikdo žádný strach z bolševiků neměl, protože si nikdo nedovedl představit, že by Češi dokázali dělat trápení vlastním lidem. Mlátí tě a chtějí od tebe něco slyšet, ale ty nevíš co. Nakonec jsem v Domečku prožil skoro čtyři měsíce a soudili mě samotného.

 

Jak jste se dozvídal o dcerce?

Věděl jsem, že se narodila, ale viděl jsem ji až osmiletou.

 

Jaké bylo po propuštění sžívání?

Byl jsem jako cizinec, jako strejda ...

 

Jak jste překonával těžké chvíle v Domečku?

Bylo to obtížné. Měl jsem malou narozenou dcerku a vůbec nevěděl, co se s ní děje. A vyšetřovatel řval: „Hele, Husník, když nebudeš povídat, starou zavřem, dítě mrsknem do pasťáku". To se těžko vydýchává. Byl jsem zoufalý. Klekl jsem si u kavalce a modlil se. Ty chvíle se dají jen těžko vylíčit. Doufal jsem, že se Pán nade mnou smiluje. Maminka byla věřící, často jsem na ni vzpomínal a věděl, že za mě prosí Pána, aby zmírnil utrpení. Byla to každodenní útěcha, cítil jsem vnitřní sílu. Tvrdý výslech trval asi týden, ale nezlomili mě. A také jsem si myslel, že režim zítra rupne. Později, když už jsem byl v kriminále roky a režim se nedrolil, tak se stále říkalo „vono to praskne", ale to už jsme byli otupělí.

 

A jak vám bylo, když u soudu v roce 1950 prohlásili, že dostanete třináct let?

Ve vyšetřovací cele na Pankráci, kde nás na jedné cimře bylo i pět a pili jsme vodu z hajzlu, se říkalo, že je to jedno, jestli dostanu doživotí, hlavně že mě nepověsí. Neboť se režim brzy posere.

 

Takže při tom soudu to s vámi ani nehnulo?

Ne. Přede mnou vedli hokejové družstvo, šli v zástupu ... Prokurátor mi pohrozil, když mě před soudem poučoval o absolutních trestech. Pak se zarazil: „Vy se usmíváte?" Odpověděl jsem mu, že pro mě je to k smíchu. Uvědomte si, že já už byl trochu fikanej mukl, vždyť jsem měl průpravu německou kulturou. Věděl jsem, co si můžu dovolit. Oháněl jsem se tím, že za Německa jsem byl zavřený, protože jsem chtěl bojovat, v mém zatykači je výslovně napsáno, že „se zbraní v ruce chtěl pomoci odtrhnout násilím od Říše k ní připojené území". Tudíž i kdybych se dostal přes hranice, jako že jsem nechtěl, tak do Německa bych nešel, poněvadž to byl můj nepřítel a tomu nepříteli bych vlast nezradil. Takže mně nemohli špionáž přišít. Dostal jsem těch třináct let jenom za velezradu, nikoli za špionáž.

 

Vy jste vlastně byl už zkušený kriminálník ...

Jistě, v té bídě mi to trochu pomohlo, protože jsem věděl, co si mohu dovolit, kam se mám podívat, kde je možná schovaný kousek tužky. Kdežto když tam zavřeli nějakého křehkého pana profesora nebo básníka, tak to pro něj muselo být šokující. Po soudu jsem měl smůlu, že v papírech stálo: sloužil u výsadkářů. Věděli, jaký mám výcvik. Když mě transportovali, stačilo říci Husník. Hned černé brýle a extra ostraha.

 

Prošel jste jáchymovskými lágry. Byl jste i na věži smrti a třídil uran?

Byl jsem tam bohužel mezi prvními, když se ještě do barelů nabíjela ruda kladivy. Bez ochrany. Když jsem tam přijel v roce 1991, nemohl jsem to poznat a říkal jsem kolegům: „Vždyť to není naše věž z červených cihel?!" Byla to ona - my jsme ji znali šedivou, pokrytou radioaktivním prachem. Když mě převeleli do tábora Nikolaj, a já řekl Husník, bylo jasné: lamač! Z papírů vyčetli, že mám fyzičku, a dali mi Kika Kovaříka, mladšího skautíka, aby mi dělal fedráka. Pernický byl na druhém baráku. Strach z bonzáků mezi námi byl. Jeden třeba říkal „kurvy bolševický" a pak nás udal. Jednou jsem stál u dveří do kanceláře velitele a zrovna lezl ven chlap, Slovák, který prosil: „Všetko urobím, len bravčovu konzervu mi dajte, súdruh velitel!"

 

Jak dlouho jste byl v Jáchymově?

Do roku 1954, kdy mě odvezli do Leopoldova. Tam jsem byl přes rok a nakonec mě táhli do Valdic. V Leopoldově se sešla zajímavá parta - generál Syrový, kolaboranti, lidé z vlád i bolševici Husák nebo London. Vojáci a policajti byli na jedné cimře a faráři na druhé.

 

Jak tentokrát vypadalo vaše propuštění?

V Kartouzích mě najednou zavolali, že rodiče podali žádost o podmínečné propuštění. Přišel bachař, oblékl jsem se a šel na velitelství na bránu. Bylo mi to divné, když mi cestou říkal: „Nemyslete si, poslední slovo máme my!" Vůbec mě nenapadlo, že jde o propuštění. V místnosti seděla komise a jeden z nich mi tam předčítal, co mám v papírech. Že vzhledem k dobrému chování a pracovnímu výkonu se dospělo k mé převýchově a je záruka, že se polepším, takže se podmínečně propouštím. Obrátil jsem se, a jak jsem procházel, špitl jsem: „Neměli jste vliv." V bolševických kriminálech jsem byl bez dvou měsíců osm let a nakonec mi vyplatili 726 korun. Z Valdic vede dlouhá alej. Vylezl jsem ven a teď jsem si zase vzpomněl, jak to bylo s mým propuštěním za války ve Waldheimu, když ke mně přistoupili dva kožeňáci. Tak jsem se ani neobrátil a pelášil na nádraží. Nejdříve jsem jel do Nymburka k příbuzným a pak do Chotusic a do Plzně.

 

Jaké bylo shledání se ženou?

Byli jsme jako novomanželé. Před tím zatčením jsme spolu byli jen rok. Nejdříve jsem v Čáslavi opravoval motory v podniku Stavební stroje a pak jsme se přestěhovali do Plzně, kde jsem ve Škodovce dělal na horizontce.

 

Co vám ta temná kriminální zkušenost dala?

Už jsem měl univerzitu z Německa za sebou. To víte, že tam nahlédnete život jinak. Ale byl jsem v šoku, když jsem v roce 1994 dostal pozvánku do Waldheimu - sešlo se nás tam z Čech čtrnáct bývalých vězňů a zjistil jsem, že všichni jsou soudruzi. Na vlastní kůži prožijí totalitu a slouží jiné. Nechápu.

 

Zkuste srovnat nacistickou a komunistickou ideologii...

Pro mne je bolševická ideologie a způsob jejího prosazování podstatně horší - jakým způsobem se dostali k moci a jak ji udržovali. Ty šílený zločiny. Hekatomby mrtvých. Takoví primitivové, pomocný dělníci a analfabeti měli moc a dělali třeba správce družstva. V Rusku už od začátku hlásali: Budeme likvidovat inteligenci. Budeme likvidovat důstojnický sbor. Budeme likvidovat umělce. A nejen ty, co nesouhlasili, ale skoro všechny.

 

Jak vidíte dnešek? Co říkáte komunistům v Parlamentu?

My voliči jim to dovolujeme! Jsem z toho zoufalý, jak je to vůbec možné. A děsí mě, že i někteří naši podnikatelé jsou socialisté. Když se představitelé KSČM producírují na politické scéně a v médiích, hrubě mě to uráží. Kážou přesně totéž jako po válce. Bolševikům se daří tam, kde není pořádek. Jejich hlavním způsobem jednání je rozeštvávat a pak oběma stranám něco naslibovat, aby je drželi proti sobě. Děsí mě i mladí neonacisté a ambiciózní socanové.

 

Jak jste prožil 17. listopad 1989?

Ten den mám narozeniny, takže oslavou.

 

***

 

Brigádní generál ANTONÍN HUSNÍK se narodil 17.11.1921 v Plzni.

Studoval strojní průmyslovou školu, účastnil se sokolského a skautského hnutí. Po překročení hranic v roce 1940 byl v Maďarsku zatčen a předán zpět na hranice. Tam byl zajištěn zrádnými hlinkovci a poté předán gestapu v Hodoníně. Za velezradu odsouzen na tři a půl roku, vězněn ve Waldheimu v Sasku a poté na Pankráci. Po válce se stal důstojníkem z povolání, vystudoval vojenskou akademii v Hranicích. Absolvoval výsadkářský výcvik a měl se stát výsadkářským instruktorem. V roce 1950 byl znovu zatčen za údajnou velezradu a odsouzen na třináct let. Prošel jáchymovskými lágry a věznicemi Leopoldov a Valdice. V roce 1958 podmínečně propuštěn. Do důchodu pracoval jako dělník v Plzni. Plné rehabilitace se dočkal v roce v roce 1990. V roce 2001 byl povýšen do hodnosti brigádního generála.

 

Bohužel jsem nucen v roce 2011 přidat k tomuto článku několik dalších vět.

 

29.3.2011 se uzavřela pozemská část života pana generála. Poslední rozloučení proběhlo se všemi vojenskými poctami 7.4.2011 od 14:00 v Chrámu sv.Bartoloměje v Plzni za účasti špiček veteránského, politického i církevního života. Posledního rozloučení se kromě zástupců KVV účastnili i někteří pětatřicátníci.

ČT se rozloučila s panem generálem vysíláním dokumentu o jeho osobě. Poslední repríza byla 16.4.2011 ve 2:00 hod.

Poslední (níže uvedená) věta dnes ve světle výše uvedených informací vyznívá úplně jinak. Vězte proto, že byla nedílnou součástí tohoto článku od okamžiku jeho napsání a byla tedy zveřejněna za života pana generála. Vzhledem k tomu, že článek četl a požadoval malé úpravy nepřesností, jsem přesvědčen, že naše poděkování četl a věděl, jak moc si ho vážíme...

Jménem PĚTATŘICÁTNÍKŮ a doufáme, že i jménem všech solidních Čechů, Vám děkujeme za to, že jste byl vždy takový jako jste byl, aby mohly vůbec vyrůst další svobodné české generace.

Váš Admin

Fotogalerii s panem generálem a z rozloučení s ním najdete ZDE ...

Při rekonstrukci této stránky v roce 2017 jsem původní článek rozšířil o fotografii dostupnou na internetu.